Ale samotnou evidenci neshledal protiústavní.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) částečně vyhovělo návrhu skupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a zrušilo následující ustanovení:
I. uplynutím dne 28. února 2018 ustanovení § 5 písm. b), část ustanovení § 18 odst. 2 spočívající v označení písmene „a)“, čárky za slovem „tržby“ a slova „nebo b) vydání příkazu k jejímu provedení, pokud byl tento příkaz vydán dříve“, § 20 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a § 37 odst. 1 písm. b) ve slovech „do konce patnáctého kalendářního měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ a písm. c) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb;
II. uplynutím dne 31. prosince 2018 ustanovení § 10 odst. 2, § 12 odst. 4 a § 37 odst. 3 zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, se ruší uplynutím dne 31. prosince 2018; a
III. nařízení vlády č. 376/2017 Sb., o vyloučení některých tržeb z evidence tržeb pozbývá platnosti uplynutím dne 31. prosince 2018. Ve zbývající části byl návrh zamítnut.
Navrhovatelé se ve svém návrhu a v jeho opakovaných doplněních domáhali buď zrušení celého zákona o evidenci tržeb, anebo některých jeho ustanovení. Zejména namítali, že při přijímání zákona o evidenci tržeb došlo k závažným procesním pochybením a alternativně tvrdili, že některá zákonná ustanovení porušují základní práva.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v procesu přijímání zákona o evidenci tržeb sice skutečně došlo k procedurálnímu pochybení, které však nedostáhlo intenzity protiústavnosti, a proto ke zrušení zákona z tohoto důvodu nepřistoupil (blíže viz zejména body 48 až 64 nálezu).
Ústavní soud konfrontoval samotný systém elektronické evidence tržeb s namítaným porušením základních práv (zejména právo na informační sebeurčení zakotvené v čl. 10 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví v čl. 11 Listiny a právo podnikat v čl. 26 Listiny) a v tomto směru dospěl k závěru, že napadený zákon (jako celek) není protiústavní. Protiústavní jsou však některá dílčí ustanovení napadeného zákona.
Účelem zákona je lepší dohledatelnost hotovostních i jim obdobných plateb. To se může týkat zejména těch forem, kdy platba nemá (resp. nemusí mít) žádnou stopu v elektronické podobě. Uvedené však neplatí pro platby uskutečněné bezhotovostním převodem, k němuž dává příkaz zákazník jednak prostřednictvím provozovatele systému platebních karet či své banky, a jednak prostřednictvím obchodníka, který je poplatníkem a který má tržbu v souladu s nyní posuzovaným zákonem zaevidovat. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení § 5 písm. b) zákona, neboť tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou poměrně dobře dohledatelné a není tedy dostatečně silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci. Stát musí dodržovat určité jisté informační sebeomezení, může-li jím zajišťované funkce zabezpečit i jinak. V opačném případě dochází k porušení práva na ochranu soukromí a na informační sebeurčení tak, jak je tomu v tomto případě.
Dále Ústavní soud zrušil § 20 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona, který stanoví povinnost uvádět na účtenkách daňové identifikační číslo poplatníka (DIČ), které v případě, že jde o fyzickou osobu, obsahuje jeho rodné číslo. Takové řešení není dostatečně šetrné k právu na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny a neobstojí tak v testu proporcionality (tento závěr je i v souladu s tendencí vyjádřenou v evropských pravidlech pro ochranu osobních údajů, tzv. GDPR).
Ústavní soud rovněž zrušil tři zákonná ustanovení, která zmocňují vládu k vydání nařízení, jimiž lze některé tržby evidovat ve zjednodušeném režimu (§ 23), některé tržby vyloučit úplně (§ 12 odst. 4) a rozšířit seznam dočasně vyloučených tržeb (§ 37 odst. 3).
Tato zákonná zmocnění…
